Doma :)

Jako voda!

Když jsem před osmi měsíci ronila na letišti slzy, nejradši bych pracovnici na přepážce za útěšné „to uteče jako voda!“ přetáhla passportem. („Se ti to radí, bábo, když letíš tak maximálně po směně do Alberta, nedostala jsi plyšáka s prstenem a žádost o ruku a srdce ti nekrvácí nezměrným steskem!“) Nicméně paní měla pravdu. Uteklo to jako voda. Jsem zpátky v Praze bohatší o sedm měsíců zkušeností s jinou kulturou, jazykem (ehm, perkele) a systémem a můžu říct: stálo to za to! 

Pražský honeymoon

Ve Finsku se mi moc líbilo, ale s Českem zažívám sladký honeymoon. Vyplácnutě hledím na panorama Hradčan a nedokážu pochopit, jak můžou turisti takový nával nádhery vydýchat. Chodím na tréninky a topím se ve štěstí, protože rozumím, co říká trenér i spoluhráčky. Honza nevyměnil zámky a já v posteli nenašla cizí tanga. Potkávám lidi, u kterých nenarážím na krustu odstupu a v hospodě piju pivo za jedno euro… Nejsem cizinec!

...a česká realita

Ovšem taky pěstuju slalomovou chůzi mezi kavalírskými psími lejny a už jsem u popelnic potkala podělaný růžový bombarďáky. Okradli mě v hospodě na přivítacím večírku (díky všem, kdo mi pomohli manko objevivší se na účtu doplatit) a neznámá paní mi štulci do batohu naznačila, že mám z tramvaje vystupovat rychleji. Magistra v lékárně a paní na poště zdárně ignorovaly, že stojím u přepážky/pultu a na pracáku chtějí znovu doložit všechny dokumenty (ty, co jsem doložila minule, jsou prý v archivu - a co archiv schvátí, nikdy nenavrátí!).

Ale pořád – jsem doma a mezi svými. :)

Z deníčku au pair - naposledy!

Bude mi chybět!

Na závěr bych chtěla říct, že ze všech tvorů, které jsem hlídala, mi nejvíc bude chybět pes. Sice prděl, slintal a bílé chlupy byly všude, ale doma se počůral jen jednou, neječel, na procházkách neutíkal, naopak mě následoval, dokázal hodiny klidně spát pod stolem, neopakoval moje jméno, neřval „jdi pryč“, „mami“ a „ne“ a hysterický záchvat neměl ani jednou. Naopak ráno měl radost, že mě vidí, snědl všechno, co jsem mu dala a příkazy plnil maximálně po druhém zopakování. A za to mu patří dík!

O Švédech, sociálním systému a docházejících silách

Švédové? Teplouši.

Asi kvůli 700letému úpění pod švédským jhem, Finové Švédy nemusí. Přitom v zemi žije početná švédsky hovořící komunita Finů a švédština je i druhým úředním jazykem, takže se povinně vyučuje ve školách. Nicméně rivalita ve stylu Praha x Brno je všudypřítomná a vtipy o Švédech jsou oblíbenou lidovou zábavou:

Jaký je rozdíl mezi Tarzanem a Karlem XVI. Gustavem (švédským králem)?
Žádný, oba vládnou opicím.

Obecně si prý Finové o Švédech myslí, že jsou to hloupí blonďatí (ano, klišé o blondýnách přetrvává i na světlovlasci obydleném severu) vykroucení gayové s nadměrným zájmem o módu a Švédi naopak Finy považují za tupé alkoholiky se sklonem k bitkám.

Po tom, co jsem shlédla florbalový zápas Finů se Švédy, musím říct, že určitá zarputilost se tam vážně pozorovat dala – každou třetinu minimálně dvě vyloučení a neustále se tvořily shluky postrkujících se hráčů s výhružně vykulenýma očima, zaťatými čelistmi a dominantními pózami. A Švédi prý své finské soupeře zrovna nechlácholí: po každém výhře (ke vší smůle ti šmejdi dost často vyhrávají) prý nezapomenou v novinách rozmazat, jací lúzři ti Suomi jsou… 

Když sociální systém funguje

To, že sociální systém ve Finsku je na opravdu vysoké úrovni, je všeobecně známé. Prostě je radost tady mít děti. Dokonce čím více, tím lépe! Dítka ve škole obdrží zdarma obědy, rodiče na děti obdrží příspěvky… Od devíti měsíců věku má dítě zajištěno místo ve školce a to dokonce i v případě, že oba či jeden z rodičů jsou nezaměstnaní. Prostě paráda.

Co mi ale přijde obzvláště milé a řekněme takové osobní jsou balíčky pro těhotné ženy. Každá nastávající máma totiž od státu dostane dárek: krabici plnou věcí pro novorozené dítko! Rodiče v ní najdou zimní kombinézu, boty, čepici, rukavice, vak na spaní, deku, punčocháče, bryndáky, ponožky, hračky, plínky, trička, body, knížku a mnohé další nezbytnosti pro novopečené mrně. Pro sebe potom kondomy a hygienické potřeby pro kojení. Kartonová krabice potištěná veselými motivy navíc obsahuje matraci, takže se dá použít jako dětská postýlka. Obsah boxu se prý rok od roku mění, ale radost z něho zůstává. Možnosti vybrat si místo dárku peněžní poukázku údajně využívá jen minimum žen.

Zajímavé mi přišlo i zjištění ze zcela opačného pólu věci. Stát totiž ženám hradí i – potraty. Prostě pokud z nějakého důvodu rodiče dítě nechtějí, zajdou si k lékaři pro žádanku a dostanou potrat zdarma.

Z deníčku au pair

Ještě!

Zdá se, že studnice radostí, které člověk zažije s dítětem u jídelního stolu, je bezedná. I když pominu způsob, jakým ten malý tvor jí (určitě už jste viděli traktor, jak na poli široce rozhazuje zrní. Tak to je ten styl), stále ještě zbývá dost materiálu. Třeba: dítě spořádá misku nabídnutého pokrmu a zvolá „ještě!“ Následuje celá série činností prokládaná frenetickým „ještěě“: nandávání („ještě!“), kouskování (doufám, že je tu víc lidí, co dítěti stříhají těstoviny nůžkama!), míchání („ještě!“), ohřívání v mikrovlnce („ještě!“), foukání na správnou teplotu… Pak to před toho smrada postavíte a on vám řekne, že už nemá hlad?? Jediný důvod, proč ještě Česká republika nevyjednává o mém převozu do tuzemské vazební věznice, je ten, že pokaždé rozpažím ruce, zařvu „držte mě!“ a představuju si, že mě Helena Růžičková a Obelix nenechají vraždit…

Priority

Jestli dítě člověka něčemu naučí, potom prioritám. To drobné stvoření má naprosto jasno v tom, co je důležité. A pokud nechcete pochopit, že ke spaní do postýlky nutně potřebuje posti (poštovní) auto a to okamžitě, zaděláváte si na problémy. Samozřejmě, že nelze použít žádné JINÉ auto! Takže dalších deset minut lezete po kolenou a pátráte po podělaném posti autu, které zjevně i se zásilkami odjelo někam do prdele, aby poté dítě během 4 pikosekund usnulo a vědělo buřt, jestli má hlavu zapíchnutou do plastové hračky nebo do polštáře.

Děti jsou radost!

Protože jsem chtěla první zápas Švédů s Finy na letošním florbalovém mistrovství shlédnout na televizní obrazovce, byla jsem nucena opustit klidný a mírumilovný přístav (můj pokoj) a vyplout na rozbouřené moře hluku a násilí (obývák). První třetinu jsem si vyloženě užila. V. byl z probíhajícího zápasu zřejmě tak rozrušen, že vedle mě celých dvacet minut poskakoval, točil florbalkou a krákavým hlasem vyřvával „Suomi“. S. zacláněl přímo před televizí a potom počůral koberec (jo, nádobí zase venku), takže před televizí zacláněla host mom, která se snažila pohromu zlikvidovat. Pak se podařilo smrady umístit do jejich kotců (postelí).

Lidi, těším se domů. U toho balíčku psychické odolnosti, který jsem měla nachystaný na chvilky strávené s malými rozkošnými Budulínky, škrábu dno.

Mráz, tma a děti

Společně proti mrazu

Takže, přátelé, beze srandy, teď vás všechny potřebuju k hromadné modlitbě za počasí! Zbývá 20 dní, to dáme! Co? No přece zastavíme mráz. Začíná nám totiž přituhovat a po tom, co jsem dnes od host mom dostala speciální vyhřívací pytlíčky do kapes (zalomíte plíšek a gel uvnitř začne na základě mně neznámí chemické reakce vydávat teplo), začínám mít podezření, že to tady dovede bejt hustý!

Tož se nám, kurňa, stmívá

Co se týče tmy, tak nelhali, je jí tady denně kopec. Každé ráno marně bojuji s přesvědčením, že mě budí o půlnoci, a když se v devět ráno začne milostivě rozednívat, vím, že zbývá asi šest hodin šedavě kalného světla, které se po třetí hodině nemilosrdně překlopí do tmy. Ale abych nekecala, včera jsme asi po třech týdnech spatřili na obloze slunce. Krása té záhadné třpytivé koule, která se vyšplhala asi dvacet čísel nad obzor, nás fascinovala celých pár hodin. Bylo to magické.

Fina doma neudržíš

V souvislosti s tmou je třeba zmínit, jak najednou začaly dávat smysl všechny ty reflexní pásky, přívěsky, vesty a pruhy, kterými se odění místňáků vyznačuje. Reflexní funkci mají psí vodítka i obojky, bundy, kalhoty, čepice, o dětských kombinézách nemluvě. Finové jsou totiž neskutečně aktivní. Je jim jedno, že venku je tma jak v jeskyni, fouká tam vítr (přiznejme, že v Jyvaskyle ne moc často) a prší či sněží. Oni jsou lidé lesa, lidé krajiny. Zatímco v Česku se za těchto povětrnostních podmínek mimo zdi domů nachází maximálně chudáci, co se snaží přemístit z autobusové zastávky do tepla domova, Finové nejsou venku náhodou. Nikoli. Vyráží na procházky se psy i nordic walkingovými holemi, běhají a jezdí na kole. Host mom tvrdí, že její národ chodí ven i v -30. Tak to doufám díky vaší modlitbě nezažiju.

Tužší slupka

V jednom vtipu o Finech se říká, že Fin s cizími lidmi nemluví, ale nahý do sauny s nimi půjde bez problémů. To docela přibližuje komplikovanou duši seveřanů. Mezi stížnosti cizinců patří třeba to, že místní si to raději vyšlápnou do šestého patra pěšky, než by s někým sdíleli výtah. Musím říct, že na té proslulé skandinávské uzavřenosti něco je. Zatímco spousta Čechů není na první kontakt řekněme přívětivá, skamarádit se s nimi nebývá problém. Finové jsou ochotní, příjemní (pokud s vámi tedy mluví), ale dostat se přes jejich tvrdou slupku k opravdovému jádru je vážně umění. Já za sebe mohu říct, že přes každotýdenní společné tréninky se mi to u spoluhráček nepovedlo. Pořád o nich vím prd a nemám je ani na Fejsbúku (jo, takhle vážný to je!).

Vtip o finštině, který si nemohu odpustit

Otázka: Za jak dlouho se naučím finsky?

Odpověď: To je různé. Někdo říká, že finsky se naučíte, až zamrzne peklo. Během vaší první zimy ve Finsku zjistíte, že zamrzlo, nicméně že vaše finština stále začíná u „moi“ (ahoj) a končí u „moi moi“ (tak ahoj).

Z deníčku au pair

Opakování je matka šílenství

Malý bobánek se učí mluvit! Řekla bych, že je to roztomilé, kdyby mě to nevhánělo dál a dál do náruče šílenství. Von totiž vopakuje. Všechno. Tisíckrát!! Mé jméno (které naštěstí nedokáže vyslovit správně) se při osmdesátém osmém zopakování mění v soubor nenáviděných písmen, přičemž každé nové opakování je jako hřebík zatlučený skrz lebku přímo do mozku. Nenata. Nenata! Nenata. NE-NA-TA! Mám chuť tlouct hlavou do zdi, jako to dítě, které ve známém vtipu chtělo slyšet pohádku. 

Opakování se samozřejmě neomezuje jen na moje jméno. Vůbec ne. Typickou situací, u které považuji za štěstí, že v domě nejsou střelné zbraně, je jídlo. Probíhá to zhruba takhle: dítě se vykulí z postýlky a prohlásí: „leipa (chleba)“. Reaguji na tento pokyn příslušným pohybem k chlebníku. Dítě usedá na svou židličku a netrpělivě opakuje: „leipa!“ Snažím se vyrvat chleba z igelitového pytlíku a dětský hlas mě neúprosně popohání „Nenata, leipa!“ Běžím k lednici pro máslo a „leipa“ znovu bičuje již poměrně napjaté ovzduší kuchyně. Plácnu chleba na stůl před dítě, ale oslavnému „leipa!“ se znovu nevyhneme. A teď si představte, když něco ohřívám v mikrovlnce!

Hlavou zeď neprorazíš, pokud nejsi dítě

Stojím si za názorem, že děti by se měly rodit s integrovanými helmičkami. To množství úderů, nárazů, šťouchanců či škrábanců, které míří právě na tuto část dětského těla, je fascinující. To se takhle skrček přidržuje televizní skříňky, dělá bompy bompy (asi finské citoslovce skákání) na polštáři z gauče a za chvíli dorazí do kuchyně s červenou přímkou na čele vyznačující místo, kde došlo k blízkému setkání s nábytkem. Nebo ho v lese na cestičce míjí běžící pes, nešťastně švihne ocasem a už abyste vysvětlovali sociálce, že sice má monokl, ale vy ho nebijete. Případně se rozjančí, pobíhá po domě, a když mu překvapivě podklouznou protiskluzové ponožky, prokousne si mléčnými zuby horní ret. 

Jen tak, tajně, mezi námi - k incidentu někdy dojde i bez přímého zavinění nezletilce. Například jedna naprosto neznámá au pair házela psovi tenisák s odrazem od země, nešťastné dítě stálo zrovinka v trajektorii a koupilo překvapivý úder přímo do obličeje. Takže si myslím, že by na té helmičce rozhodně neměla chybět obličejová mřížka!

První sníh a dětské odívání

 

Finové se sněhu nebojí

Tak přišla první pořádná sněhová nadílka a s ní i pro mě překvapující pojetí silniční údržby. Ačkoli z nebes se drolil sníh celý den, silničáři náš kopec navštívili jednou a dost. Po sjezdu k hlavnějším tahům se ukázalo, že ani u nich se o přehnané péči nedá hovořit. Prostě nefalšovaná horská romantika silnic s uježděnou vrstvou sněhu, uhlazenou přesně do té správné hnátozlomné kluzkosti. Doufala jsem, že solí upravena ke sjízdnosti bude alespoň rychlostní silnice do Jyväskyly, ovšem to jsem doufala marně. V ledové krustě se asfalt proklubal pouze v podobě kolejí vyježděných zástupy aut, nicméně dle rychlosti ostatních řidičů jsem asi byla jediná, komu stály na hlavě vlasy hrůzou. Na dotaz ohledně solení mi bylo odpovězeno, že ano, silnice první třídy se většinou solí. Já jsem žádnou sůl neviděla.

Jestli vás zajímá, jak to dělají lidé žijící v domech uprostřed lesů, tak ti si prý sněhovou údržbu příjezdových cest vedoucích skrz divočinu platí z vlastních kapes. Nejbližší sousedé mezi sebou vyberou peníz a odklízení sněhu se obvykle ujme jeden z nich. Tak je spojení se světem po celou zimu zajištěno.

Kávu? Obsluž se sám

Jak už jsem jednou zmínila, Finové jsou nezlomní fandové kávy. Překapávač najdete v každé domácnosti a „kahvi“ si můžete dát takřka všude, kde se zrovna nacházíte. Bohužel pro milovníky řekněme „opravdové“ kávy, překapávačový mor je všudypřítomný. Takže když jsem poprvé zaplatila dvě eura a čekala, že se paní za pultíkem vrhne ke kávovaru, aby mi pod tlakem nachystala parádní kávičku, čekala jsem marně. Paní mě odeslala k několik metrů vzdálenému stolečku, na kterém stála konvička s kávou a veškeré potřebné propriety. A tak je to všude. Zaplatíte na pokladně, dostanete hrneček a odeberete se k příslušnému bufíku, kde si množství kávy, mléka, smetany či cukru volíte dle svého. Milé! Jen to kafe je prostě bídný.

Z deníčku au pair

Zanechávám české stopy

Zatímco ode mě se finština odráží jako od Honzy mé žádosti o diamanty, S nasává češtinu bez výrazných potíží. Stačilo párkrát pojmenovat oděvní součástky a dítě už pravidelně přichází s žádostí „boty, Nenata, boty!“, když chce vyrazit na rajz. Do slovní zásoby se zařadila také „myška“ (máme ručník ve tvaru myšky), „bundu“ (nechoď pryč, sundej si tu bundu), „hubu“ (musíš si utřít ruce a hubu) a dokonce věta „Ali pinká“ (získaná z mých četných pokusů odvrátit od spícího boxera neustávající příval pozornosti). Dítě také dokáže až s překvapující přesností napodobit skřek, který vyrážím pokaždé, když spatřím obsah plíny. Ovšem na rozdíl od toho mého je jeho doprovázen smíchem… 

Oděvní stáj

Stále, a stále marně, se snažím přijít na to, který sadista zavedl do dětského šatníku punčocháče. Ve vzpomínkách pořád ještě nahmatám potupný pocit z dětství, kdy tenhle béžový kompaktní oděv s jedním proužkem vepředu a dvěma vzadu okupoval i můj život. Přiznám se, že jsem myslela, že démon je pryč, ale objevil se znovu. Tentokrát aby mě trýznil nikoli z pohledu oblékaného, ale oblékatele. Pokaždé, když se pokouším navléknout punčochovou nohavičku na strychninově ztuhlý dětský hnát, který místo aby spolupracoval a propnul se do špičky, volí pozici fajfky, toužím ten vynález zkázy rozkousat na malé konfety a nasněžit na hlavu jejich patrně již vetchého vynálezce.

Ovšem abych se nezaměřila jen na punčocháče. Mezi favorizované kusy oděvu v naší stáji patří i dětské palcové rukavice. Ačkoli ve chvílích nespokojenosti se dítě dovede propnout do luku, při jakémkoli pokusu o navlečení palčáků vypadá konzistence jeho rukou, jako kdyby mu Zlatoslav Lockhart odčaroval kosti. Čili je proces odívání asi podobně snadný, jako pokus nacpat silně nespolupracující ponravu do hadrového pytlíku. Která mimochodem v polovině procházky stejně vypadne ven...